Jak dlouhou expoziční dobu používáte při fotografování astronomického objektu? Pár sekund, minut, hodin…? Delší expoziční doba je obvykle použita k pozorování slabých objektů nebo k zachycení pohybu hvězd po obloze. Existuje metoda, ve které se používá jako běžná expozice šest měsíců nebo dokonce i rok. Noční obloha s takto dlouho vytvářeným snímkem samozřejmě zcela zmizí, a to co zůstane, je okolní krajina a pohyb Slunce po obloze (tedy jeho zdánlivá trajektorie ovlivněná příslušnou zeměpisnou šířkou).
Vytvořený snímek se nazývá solarografie a jeho tvorba je sice dlouhá, ale technicky nenáročná. K jeho vzniku je potřeba pouze plechovka a černobílý fotografický papír. Vzniklá fotografie zachycuje nejen dráhu naší nejbližší hvězdy, ale i počasí a překvapivě dokonce i barvy, které bychom na černobílém fotografickém papíru nečekali.
Samotná metoda není nijak inovativní, využívá principu dírkové komory, kterou ve fotografii využíváme již od počátku. Nicméně na její objevení jsme museli chvíli počkat. V roce 2000 začal unikátní projekt Solaris, který měli na svědomí tři muži Diego López Calvín, Sławomir Decyk a Paweł Kula. V rámci tohoto projektu sjednotili své poznatky a vytvořili techniku, která mísí umění a vědu. Celý projekt navazoval na předešlé experimenty s dlouhými expozicemi na fotocitlivé papíry, které provedli na konci 90. let v Polsku studenti Paweł Kula, Przemek Jesionek, Marek Noniewicz a Konrad Smoleński (pokusy i v 80. letech – Dominique Stroobant).
Jak takový snímek vlastně vzniká? Z plechovky se vytvoří dírková komora a vloží se do ní černobílý fotografický papír. Klíčem k této technice je povaha samotného fotografického papíru, který tmavne přímým světlem, aniž by jej bylo nutné vyvolávat a poskytuje tak nízkou citlivost nezbytnou pro dlouhé expozice. Trajektorie Slunce a obraz krajiny vytvoří negativ. Protože je papír po vyjmutí z plechovky dále fotocitlivý, je nutné ho okamžitě digitalizovat a zpracovat. Část procesu zahrnuje invertování barev, aby byl obraz pozitivní a obvykle zvýšení kontrastu. Tyto snímky se exponují, ať je krásně nebo úplně zataženo, což poskytuje mimo jiné i informaci o počasí v daném místě.
Autorem úvodního snímku je Maciej Zapiór z Astronomického ústavu v Ondřejově a zachycuje kromě dráhy Slunce i Univerzitu Baleárských ostrovů v Palma de Mallorca ve Španělsku. Každá čára odpovídá jednomu slunečnímu dnu.
Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.
Vyrábíme kameru
Co potřebujete k realizaci:
• plechovka/nádoba na dírkovou komoru/solarografickou kameru
• nůžky
• černá izolační páska
• černobílý fotografický papír (může být prošlý)
• špendlík
• izolační nebo oboustranná lepící páska
• trpělivost s expoziční dobou
• scanner
• software na grafickou úpravu obrázku (Photoshop, GIMP,..)
Nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak vyrobit solarografickou kameru, je z plechovky od piva (popř. limonády). „Model“ fotoaparátu volíme podle chuti, obsah plechovky totiž samozřejmě vypijeme. Kdo má kreativní náladu, může pouvažovat nad jinou plechovou nádobu. Nevýhodnější je ovšem zvolit něco, co má válcovitý tvar, kam se nedostane nikudy světlo. Víko otevřeme nožem nebo nůžkami, poté jehlou uděláme malou dírku (asi 0,1 – 1 mm). Následující část výroby by měla probíhat za slabých světelných podmínek. Úplná tma není potřeba; stačí to udělat v noci při světle noční lampičky v druhém rohu místnosti. Do plechovky vložíme černobílý fotopapír a rohy papíru slepíme izolační nebo oboustrannou páskou. Děláme to proto, aby se papír uvnitř fotoaparátu nepohyboval při změnách teploty a vlhkosti. Papír orientujeme tak, aby nezakrýval otvor zevnitř. Poté průchod světla (dírku) uzavřeme černou izolační páskou, aby se světlo dostalo pouze dříve vytvořeným otvorem. Z kousku pásky uděláme „záklopku“ a zde se plechovka od piva promění v solárarograficlou kameru.
Umístíme kameru na místo, kam dopadají sluneční paprsky, a pomocí montážního lepidla ji upevníme. Pro montáž lze použít i silikon, což podle vynálezce solargrafie Diega Lopeze Calvina je nejlepším způsobem. Citujeme: „No silicon – no solarigraphy“. A čekáme.
Po několika měsících, ideálně mezi slunovraty, vyjmeme snímek z naší dírkové komory. Připadnou vodu vylijeme a papír usušíme v temném prostoru (např. ve skříni). Protože je papír po vyjmutí z plechovky dále fotocitlivý, je nutné ho okamžitě digitalizovat („oscanovat“) a zpracovat. Část procesu zahrnuje invertování barev, aby byl obraz pozitivní, a obvykle zvýšení kontrastu. Takovým způsobem obdržíme snímek, který ukazuje svět neviditelný lidským smyslům. Snímek, který ukazuje realitu, pokud by mrknutí okem trvalo půl roku.
Krásný velmi podrobný obrázkový návod vytvořil Krystian Kleszcz. Návod je v polštině, ale díky vytvořeným fotografiím není nutná znalost tohoto jazyka. Nebo si můžete pustit video vytvořené Dawidem Rycąblem ukazující výrobu solarografické kamery z hliníkové plechovky.
