Vědecké pozorování Slunce probíhá v dnešní době převážně na velkých dalekohledech. Vezměme v potaz třeba sluneční spektrograf, který se nachází v areálu Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Ten se skládá ze dvou samostatných budov, několika desítek optických členů a největší zrcadlo má průměr 60 cm. Má tedy v dnešní době smysl pozorování Slunce pomocí jednoduchých přístrojů? Pro vědecké účely spíše ne, ale pro naši radost z vlastního pozorování Slunce ano. Jednou z možností je solarografie (šp. Solarigrafía, angl. Solarigraphy), která nám umožňuje pomocí vlastnoručně vyrobené kamery zaznamenávat pohyb Slunce po obloze, a to i po dobu půl roku.
V roce 2000 pustili tři fotografové (Diego López Calvín, Sławomir Decyk a Paweł Kula) do světa ideu solarografie. Spočívala v několika měsíčním zaznamenání pohybů Slunce na obloze pomocí podomácku vyrobených dírkových komor. Princip dírkové komory je znám již od starověku. V místnosti zastíníme všechna okna tak, aby se světlo dostalo dovnitř jen skrz malou (1 cm) dírku. Na protější stěně se vytvoří obracený obraz objektu před oknem (obr. 1 – camera obscura). Dírkovou komoru menších rozměrů můžeme udělat třeba z plechovky od piva/limonády, nebo krabičky od bonbónů. Ve stěně uděláme dírku pomocí jehly a už máme „foťák“. Jako fotocitlivý materiál můžeme použít černobílý fotografický papír. Může být starý i několik let po uplynutí doby životnosti. Samozřejmě papír lze koupit i nový. Vyrábí ho mimo jiné i český podnik Foma. Papír vložíme do plechovky (obr. – příprava kamery) a pomocí černé izolační pásky uzavřeme kameru. Kousek pásky použijeme na „závěrku“. Tak vznikne solarografická kamera. Výše popsané činnosti bychom měli dělat v tmavé místnosti, přičemž se ale nemusí jednat přímo o fotografickou temnou komoru. Postačuje, když zabráníme dopadu přímého světla na papír. V opačném rohu místnosti tak může svítit např. lampička.
Solarografickou kameru umístíme na pevné místo (zeď, zábradlí, sloup, strom, skála atd.) pomocí silného lepidla či silikonu. Orientaci zvolíme na jih, východ, nebo západ, abychom v záběru měli cestu Slunce nad obzorem. Otevřeme závěrku a čekáme. Vhodná expoziční doba pro první solarografické experimenty je týden nebo měsíc. Tak poznáme, jestli je náš postup správný. Mnoho problémů totiž vzniká nečekaně: špatná izolace dovolí vodě dostat se dovnitř, lesklý povrch plechovky naláká ptáky, a ti vyzobou větší díru, špatné lepidlo neudrží plechovku, lidská zvědavost zastaví expozici. Solarografickou kameru bychom měli nainstalovat se schválením majitele pozemku. Může totiž dojít k podezření, že se jedná o výbušninu.
Po ukončení expoziční doby kameru sundáme, a papír vyjmeme. Pokud je mokrý, bude potřeba ho usušit nejlépe ve tmavé skříni. Ale pozor, na mokrém papíru je fotografická emulze měkká a můžeme ji zničit pouhým dotekem prstu. Dále je třeba míti na paměti, že papír je stále fotocitlivý a obraz můžeme zničit, když bude dlouho vystaven světlu. Proto vše od vyjmutí papíru z plechovky děláme opět v potemnělé místnosti.
Následujícím krokem je skenování papíru. Použijeme digitální skener nastavený na barevné skenování do formátu bmp, png, nebo tiff. To jsou formáty, které nekomprimují skenovaný obraz. Rozlišení stačí nastavit na 600-1200 dpi. Nedělejte náhled, protože stále fotocitlivý papír osvětlený lištou skeneru ztrácí kontrast.
Po naskenovaní soubor otevřete v grafickém programu. Další základní manipulace se snímkem je inverzi barev (negativ-pozitiv), zrcadlové překlopení obrazu a korekce barev (většina grafických programů má tlačítko „automatická korekce barev“).
Pokud jste postupovali správně, získali jste jedinečný snímek – zápis pohybu Slunce po obloze nedostupný lidským smyslům.
Webové stránky projektu: http://analemma.pl/